Venkovní zařízení jsou konstruována tak, aby se dovnitř nedostala nejen přímo voda, ale i vzdušná vlhkost. Styk elektroniky s vodou, byť i jen vysráženou, má vždy fatální následky. Plošné spoje pro tato zařízení, u nichž se počítá s tím, že budou mít přístup vzduchu (např. sirény), a pokud se jedná o slušného výrobce, bývají ošetřeny silnou vrstvou laku, takže jakákoliv vlhkost se přímo na součástky a na desku s měděnými spoji
nedostane. (Bohužel je tím znemožněna opravitelnost desky - součástky pod lakem se velmi špatně vytahují. A i kdyby se výměna a zprovoznění povedlo, tak je narušena celistvost a nová vrstva laku se starou nikdy kompaktně nespojí.)
Zařízení, u nichž je předpoklad, že nepřijdou do styku s vlhkostí, bývají hermeticky uzavřena. Je proto nutno při montáži striktně postupovat tak, aby hermetičnost nebyla porušena. Narušené těsnění, zbytečné díry, neutěsněný přívod kabelu a podobně způsobí, že dovnitř se dostane vlhkost. Jak to pak dopadá, se můžeme podívat na obrázcích - jedná se o čidlo DG85. Voda vyvzlíná a usadí se pod svorkovnicí, kde je drobná škvíra. Nemůže se odsud odpařit. Elektrolýza pak vykoná dílo zkázy - nejvíce se projeví v místech, kde je trvalé napětí - zde svorka +12V. Galvanicky se postupně odleptá všechna měď, základová deska zuhelnatí a čidlo se tak zničí.